Děti

Budeme se zabývat dětmi, protože vývoj, kterým lidská bytost (dítě) projde v dětství, má přímý vliv na další život. I vy jste byli dětmi.

Dětství je také první část, kterou se začneme zabývat po pochopení principů práce s emocemi. Je to první bod svaté Trojice z hlediska energetických center na lidském těle (viz třetí část knihy). Tedy spojnice první a sedmé čakry. Vztah matky a otce. Tento vztah se u dětí přímo projevuje a formuje je jak po stránce fyzické (tělo), tak i po stránce psychické (duše).

Vývojem lidské bytosti se budeme zabývat od fáze vtělení. Již na tomto místě je lidská bytost ovlivňována tím, co se kolem ní děje. Co kdo říká, co dělá, jak se chová otec k matce i opačně. Už zde se mohou tvořit zárodky prvních problémů, zejména u tzv. nechtěných dětí. Jsou to chyby nevědomých rodičů. Takových chyb je třeba se vyvarovat. Pokud už nastaly, pak si je uvědomte, že to nejsou zcela určitě jen vaše chyby, ale chyby, které jste získali prostřednictvím nevědomosti svých rodičů a oni svých atd. Pro vás je k ničemu pátrat po tom, kdo za co může. Je potřeba uvědomit si veškeré chyby a osvobodit se z jejich vlivu. To je možné v jakémkoliv věku. Čím dřív, tím lépe.

Popíši zde některé základní momenty, které ovlivňují vývoj lidské bytosti. Sami na sobě si uvědomujte, co se dělo ve vašem vlastním případě, když jste byli dětmi.

V těle matky prochází nová lidská bytost celým vývojem fyzické formy na této planetě. Je to nezbytné k uvědomění si své pozice. Během této doby je již vlastní bytost (duše) přítomna v těle a učí se od matky reagovat na různé podněty. Je to velice důležité období. Přestože tělo je zejména zpočátku ještě ne zcela podobné člověku, vlastní bytost je již přítomná. Dítě je plně vědomé a jeho existence v přítomnosti je dokonalá. Postupně jak se vlastní tělo vytváří a je už ovlivňováno vnějšími faktory, vzniká potřeba realizovat se, narodit se. Už v této fázi je znát, zda je vztah, kam dítě přichází, harmonický či nikoliv. Lidská bytost přichází na svět přesně. Nepřichází ani dříve, ani později, přichází právě tehdy, jak to potřebuje pro svůj vývoj. Těsně po narození je dítě velmi zranitelné. Otec by měl být vždy přítomen porodu. Tak jak se matka sama fyzicky účastní poslední fáze fyzického (hrubohmotného) narození (zrealizování) dítěte do této reality, tak se totiž jeho otec účastní poslední fáze narození jemnohmotně. Porod je totiž aktem mužského principu v ženě, který rozděluje, rodí (tvoří). Proto přítomnost otce (přítomnost jeho části ženského principu) nenahraditelně doplňuje celek stvoření.

Přítomnost otce při porodu dává dítěti zprávu: „Jsi tu správně, čekáme na tebe oba dva. Vše je celistvé, úplné a v jednotě, harmonii.“

Ruce otce jsou první, které dítě po porodu drží, a ihned je dává matce. Dítě tak pocítí přítomnost a ochranu (přijetí) od otce a v zápětí přijetí matky, která se projeví přiložením k prsu. Je tím nastartována (změněna) základní komunikace mezi matkou a dítěte, nahrazena komunikace pupeční šňůrou. Tak jak se postupně „rozebíhá“ nový způsob komunikace (kojení), je třeba nechat přirozeně „doběhnout“ původní způsob (pupeční šňůra), nepospíchat s přestřižením.

Když si uvědomíte, jak se prováděly porody za posledních 50 let, není se čemu divit, proč je tolik lidí s psychickými problémy.

Pokud jakkoliv neodpovídá vaše skutečnost výše uvedenému popisu, pak všude tam, kde se rozchází, hledejte odpovědi na své otázky.

Kojení je jedna z nejdůležitějších forem komunikace dítěte s matkou a s prostředím. U toho se chvíli zastavíme.

Ježíš praví k ženám: „Neplačte nade mnou, nýbrž plačte samy nad sebou a nad svými dětmi! Neboť hle, přijdou dnové, kdy řeknou: Blaze neplodným a lůnům, která nerodila, a prsům, které nekojily!“ Luk 23, 28

V tomto výroku se zrcadlí zoufalství situace, kdy je společnost natolik pomýlená a vzdálená od své přirozenosti, že je „v pořádku“, pokud ženy nekojí, nebo dokonce vůbec nerodí a věnují se třeba své „práci“, svému fyzickému vzhledu apod.

Uvědomte si, jak to bylo s kojením v době vašeho dětství. Postupně končí éra mléka a na něm založené dětské náhradní stravy. Uvědomte si, co z hlediska energeticko-informačního může dát dítěti mléko krávy. V kravském mléku je pouze informace o tom, kým je. Krávou. Zde je základ státotvornosti lidí odkojených kravským mlékem. Vždyť tyto děti byly nuceny přijímat jako potravu kravské mléko. Co víc – místo mléka mateřského (lidského)!

Naprosto nesmyslná jsou vysvětlení o nějakých výživných látkách a podobně, které dítě potřebuje a které jsou v kravském mléku obsaženy. V době komunismu ve východním bloku byl tento způsob „kojení“ tak rozšiřován, že dokonce začal vznikat dojem (u starší generace přetrvává dodnes!), že kojit (déle než pár měsíců) je něco nenormálního, nepřirozeného, dokonce pro ženu škodlivého. Zde hledejte původ svého ovládání přítomnými bytostmi. To, že je to vůbec možné a (upřímně řečeno) tak snadné vás ovládat. Kdo jiný by také stál v pozadí tak nesmyslného činu kojit lidskou bytost kravským (či jakýmkoliv jiným) mlékem? Byly to přítomné bytosti prostřednictvím rozumu (vědy) tedy mužského principu (vnější, rozdělující). To, že se tak snadno vzdáváte vlády nad sebou, je mimo jiné zapříčiněno naprosto nesprávnými informacemi z dětství. Jednou z prvních a nejzásadnějších je právě nedostatečné kojení matkou. Právě proto se stále cítíte tak nespokojení, ať děláte co děláte, dřív nebo později se opět ten pocit dostaví – nespokojenost.

Lekce slova: ne-spo-kojení. Nebyli jste dostatečně kojení svou matkou. Tady vůbec nejde o nějaké látky a živiny jak uvádí rozumem ovlivněná věda (medicína). Kojení je širokospektrální prostředek komunikace. Dítě má na horním patře místo (jakýsi „senzor“), jímž s matkou komunikuje. Naopak žena má toto místo na bradavkách. Tím, že má dítě bradavku v ústech, dochází k přenosu informací.

Nejen mateřským mlékem živa je lidská bytost (dítě). To je vysvětlení, proč někdy děti vyžadují kojení bez vnějších (rozumových) příčit a proč někdy, sotva se přisají, tak se hned odvrátí. Došlo v tu chvíli „jen“ ke komunikaci, výměně informací mezi matkou a dítětem.

Tak jak si dítě samo říká (komunikací s bradavkou), jaký obsah mateřského mléka potřebuje, podobně se tímto způsobem i dozvídá, co se děje. Vidí např., že matka pláče, ale nechápe proč – jeho aktuální zkušenost mu nedostačuje na to, aby děj pochopilo. Pak si dítě žádá o přiložení k prsu. Dítě si chtělo třeba jen něco potvrdit. Přestavte si, jak se asi cítí dítě, které nemá tuto příležitost. Kolik nezodpovězených otázek právě z období věku kojence zůstává uloženo v podvědomí. Třeba odložená miminka v kojeneckých ústavech.

Pokud po přečtení těchto řádek cítíte nějaké děje „uvnitř“ sebe sama, je to znamení, že tato oblast je u vás nevyřešená. Jak opět dosáhnout harmonie?

Zkuste si uvědomit, že odpouštíte své matce, že ona neuspokojila plně vaši biologickou potřebu, pokud se tak stalo. Proto se uvnitř cítíte nespokojení. No a pokud již víte, nečiňte tak svým dětem. Pokud se už tak stalo, omluvte se jim. Pokud nemáte odvahu, učiňte tak v duchu. Opakujte jim tuto omluvu tak často, jak budete potřebovat. Slyší vás a potřebují slyšet pravdu, stejně jako vy.

Další základní potřebou je, aby dítě bylo během prvních let života doslova přilepené na matce. To vidíme u různých domorodých kultur, kde ženy mají svou pozici a nikdo jim neříká, co mají se svými dětmi dělat (zejména ne muži). Pokud jste ženou, vnímejte své instinkty. Jako matka víte, co máte dělat. Jen to dovolte, věřit (si). Pokud ještě nejste matkou, nemějte strach z toho, co přijde, budete vědět, co máte dělat, jak se starat o své dítě. Vždy v přítomnosti budete mít dostatek informací. Dovolte si vědět, dovolte si využívat mimosmyslového vnímání, které jako žena máte aktivní.

Pokud jste muž, respektujte svou ženu. Raďte pouze, pokud jste o radu požádáni. Bude to pro vás duchovní cvičení ve zvládání svého ega, neboť kdo jiný chce mít pravdu a kdo jiný v muži ví nejlépe, co má či nemá jeho žena dělat, cítit nebo vnímat? Vaše žena vám dá více lásky, než si rozum umí vůbec představit, pokud ji budete respektovat. Co může nevědomý muž vědět o porodu? Kdyby byl u tisíce porodů, poznal by leda jejich vnější projev. To je mužský způsob. Nikdy by nevěděl, co žena prožívá, co cítí. Buďte své ženě oporou, ochraňte ji a dodávejte jí sebevědomí tím, že budete respektovat její rozhodnutí. Dovolte jí chybovat. Stůjte při ní, nikoliv za ní. Chraňte ji, nehlídejte ji!

Neviňte se z ničeho, uvědomte si, že to jsou jen chyby, které pramení z toho, že jste prostě nevěděli, jak to je. Kdykoliv můžete vše napravit, nikdy není pozdě.

Řekli jsme si, že dítě má být v těsném kontaktu s matkou. Zejména v prvních letech života (první tři roky jsou nejvíce potřeba). Mnohdy mají ženy pocit, že nevědí, co s dětmi dělat, kam je dát. Domnívají se, že nemůžou to či ono dělat, kvůli dětem. Tuto informaci jim (dětem) předávají. Jak se děti asi cítí? Mít dítě u sebe není takové omezení, jak se na první pohled zdá. Domorodé ženy nosí děti v šátku na svém těle pevně připojené. Berte si k sobě své dítě tak často, jak jen to půjde. V kočárku vezte nákup a dítě neste v ruce, je to lepší než naopak.

Žena má pocit, že se musí věnovat dítěti. Na to potřebuje čas, ale ten potřebuje i na domácí práce apod. To je ale zásadní omyl. Dítě totiž ze všeho nejvíc potřebuje prožívat běžný život. Nikoliv být ve svém „dokonalém“ pokojíku a hrát si s „dokonalými“ hračkami. Smyslem jeho her je totiž poznávání a jen poznávání ho může plně uspokojit. Co to znamená pro ženu (muže)? Znamená to zabývat se svými aktivitami naprosto stejně jako jindy (dřív). Dítě tu není pro to, aby své rodiče omezovalo, ale aby je učilo. Aby si uvědomovali! Uvědomte si, kolik lásky vám dává vaše dítě, jak bezmezně vám věří…

Pokud budete tuto přirozenost respektovat, najednou zjistíte, že nemáte méně času než dřív. Navíc svému dítěti umožňujete spolu s vámi prožívat běžný den, život takový, jaký je. Právě to dítě zajímá! Proto přišlo právě k vám, protože potřebuje právě vaše životní zkušenosti. Lepší otec není ten soused, co hraje na zahradě s dětmi fotbal. Lepší matka není ta sousedka, která stále peče koláče nebo vymýšlí dětské hry. Jste to vy, právě vás si vaše dítě vybralo. Nesuďte se podle „obecných“ norem, jak to „má“ být.

Zabývejte se tím, co potřebujete, a přitom mějte dítě u sebe. Nevnímejte své dítě jako omezení. Ono vás tak také nevnímá a to by mohlo lépe než vy. Dítě totiž žije vědomě v přítomnosti. Nechápe zatím čas, řídí se instinkty těla. Ty jsou správné.

Představte si, že si přijdete do této reality užít, hrát tuto velkolepou hru. Vnímáte zvuky, barvy, doteky a chcete víc. Chcete poznávat a odhalovat. Používáte své smysly, kterými poznáváte a uvědomujete si hrubohmotný svět. Jste připraveni. Potom přijde vaše ustrašená matka, která se vás bojí i dotknout. Prošla všemi dostupnými kurzy, přečetla všechny doporučené knihy. Zná syndrom „náhlého úmrtí kojence“ a „dává pozor“. Váš pokojík vybavila tím nejdražším (tedy nejlepším), co si mohla dovolit, na ničem nešetřila (leda na sobě, což vám možná později mlčky vyčte). Kouká na vás jako na zjevení. Kojit přestala po několika týdnech, prý to stačí a moderní strava je plnohodnotná, tak to píšou na letáčku z lékárny a taky si nechce zničit prsa (manžel by si mohl najít jinou). Máte pod sebou nějakou zvláštní elektronickou věc, která hlídá, jestli dýcháte. Ležíte v tichu svého (dokonalého) pokojíčku a koukáte na nehybné předměty kolem vás. Všude ticho a tlumené světlo. Matka vybavená informací, že nesmí reagovat na pláč, jinak bude dítě rozmazlené, dovádí tuto dovednost k „dokonalosti“, po několika týdnech spolu s odstavením od kojení dává dítě spát do jiného pokoje, než spí ona. Zoufalý pláč miminka, které je přítomné a nechápe čas, naznačuje cosi podivného. Je potřeba vytrvat a v tom pomáhá zásadový otec, který ví, že pravidla je potřeba vštěpovat od útlého dětství, aby nám pak nepřerostlo přes hlavu. Horor mateřství a dětství se začíná rozbíhat na plné obrátky. Dva ustrašení rodiče, kteří netuší, co se děje a co mají dělat, se řídí vnějšími informacemi (mužského principu). Dítě se to od nich pomalu, ale jistě učí. Postupně zjistí, že přiblížit se k rodičům lze prostřednictvím nemoci. Naučí se vytvářet chronické nemoci, které ho dostanou zpět do očekávané blízkosti rodičů, do náručí matky. Potřebuje dotek, objetí takže jako první přicházejí různé druhy ekzémů.

Co s tím? Uvědomte si, že pro dítě je přirozené a očekává to, že bude žít vaši každodenní práci. Tím mu dáte víc nežli tím, že si na něj denně vyhradíte dvě hodiny, během kterých se mu „plně“ věnujete. Dítě totiž vnímá, že jste uvnitř nespokojení, když si s ním hrajete, protože máte ještě nedodělanou práci. Dítě si to neumí vysvětlit jinak, než že za to může, a pocit viny je na světě. To je chyba. Objímejte své dítě vždy, když to potřebuje.

Respektujte dítě, neočekávejte nic. Zejména nepředjímejte, jaké bude, co bude nebo nebude dělat, jak se zachová v té které situaci. Chovejte se k němu jako k vítanému hostu. Své dítě berte jako sobě rovné. Pokud tak nečiníte, berete mu božskou podstatu. To je důvod, proč je bůh oddělen od lidí, tedy z pohledu mužského principu. To je důvod, proč se lidé nevnímají jako bohové, jako jeho součást. V předchozí době s dětmi bylo zacházeno jako s podřadným člověkem. Nerespektovaly se. Podobné principy chování přenášíte i vy na své děti. Vždyť si to uvědomte.

Rodič ví přece lépe než dítě, kdy má dítě jíst. Ví lépe, co mu chutná a kolik toho má sníst. Kdy má jít na záchod. Jak má a jak nemá vypadat jeho výkal. V jakém má být množství. Kdy je toho málo a kdy moc. Kdy a jak má spát. Kdy se má vzbudit a podobně. S čím nebo s kým a jak si má hrát. Přitom právě od dětí se máme tolik co učit.

„Neboť kdo je nejmenší mezi vámi všemi, ten je největší.“ Luk 9, 48

Vzpomeňte si, jak vás to omezovalo, když s vámi podobným způsobem jednali. Doma, ve školce, ve škole. Vzpomeňte si a uvědomte si své pocity. Máte tu moc toto prokletí zastavit. Zastavit ho pro sebe, pro své děti, pro všechny zúčastněné.

S tím souvisí i povinnost – něco musíte. Pokud něco musíte, pak se jedná o zjevnou absenci bezvýhradného přijetí. Pokud jste v prostoru bezvýhradného přijetí, pak nic nemusíte. Stejně tak je to s dětmi. Veďte své dítě přirozenou cestou potřeby, nikoliv podmínkami a příkazy.

Velkou chybou je neodpovědět, pokud se dítě ptá, nebo mu odpovědět nějakou hloupost, jen abyste něco řekli.

Uvědomte si, že dítě je tím nejlepším učitelem, kterého můžete mít. Je to úžasná zkušenost, pokud ji přijmete. Dítě s vámi jedná z přirozenosti v úrovni očí. Což mnozí rodiče a zejména prarodiče vnímají jako nedostatek úcty. Dítě se nepovyšuje, ale ani se neponižuje.

„Hleďte, ať žádným z těchto maličkých nepohrdáte!“ Mat 18, 10

Pokud mluvíte s dítětem, komunikujte v úrovni očí. Sedněte nebo klekněte si k němu dolů na zem. Nekoukejte svrchu ani ho nezvedejte nahoru k sobě, ztrácí tak pevnou půdu pod nohama, ztrácí tak kontakt se Zemí, s matkou.

Náš vztah s dětmi je ovlivňován naším vztahem s vlastními rodiči. Jde o velmi citlivé téma. Řada lidí se přes něj nedostane a právě v tom je ten problém. Lidé stále hledají způsob, jak toto téma obejít, jak se jím nezabývat. Přecházejí mezi různými duchovními směry, nebo se zavřou v nějakém dogmatu. Neustále hledají tu správnou cestu, kde by se nemuseli zabývat svým vztahem se svými rodiči. Ten mají už přece dávno vyřešený, a pokud jim nějaký terapeut řekne, že ne, pak to berou tak, že už si nevěděl s jejich problémem rady a „vytáhl“ osvědčené téma.

Téma rodiče – děti je velmi zásadní. Je to první bod svaté Trojice, spojení první a sedmé čakry, matky a otce. Nejpevnějším geometrickým útvarem je trojúhelník. V souvislosti s rodičovstvím si představte vtah rodičů a dítěte jako trojúhelník, kde na vrcholech je matka, otec a dítě. Pokud je vztah s jedním rodičem z jakéhokoliv důvodu a jakkoliv jiný nežli s druhým rodičem, pak nastává nerovnováha.

Pokud chcete projít tímto tématem a zaklapnout za sebou dveře minulosti, pak není jiné cesty nežli přes rovnováhu ve vztahu se svými rodiči. Jen tak získáte obě části první „pečeti“, která otevírá minulost. Bez vyřešené minulosti je mnohem obtížnější postupovat dál.

Každé dítě má svůj vlastní trojúhelník s rodiči. V rodině s více dětmi je tedy více trojúhelníků. Pokud v rodině panují vztahy, kdy na pozici jednoho dítěte stojí více dětí (nebo všechny), způsobí to narušení sebevědomí a sebejistoty u dětí. Navíc se může u mladších dětí změnit jejich vztah k rodičům a nahradí si ho vztahem ke staršímu sourozenci. Vznikne pokřivení vztahů, které má pak zásadní vliv na vývoj jedince.

Každé dítě má vlastní vztah s oběma rodiči, vlastní trojúhelník. Nenahraditelný a neslučitelný. Pokud to rodiče nerespektují, dochází k problémům s vnímáním se u jednotlivých dětí (lidských bytostí). Zejména se objevují problémy na úrovni sebevědomí a sebejistoty. Když čtete tyto řádky, uvědomte si, jak to bylo, když vy jste byli dětmi. Ve vztahu rodičů a dětí hledejme příčiny.

Proto je nezbytné věnovat plnou pozornost dětem. Každá generace může prokletí ve formě výchovy zastavit. Právě vy máte tu možnost, právě teď je ta správná chvíle. Prostě důvěřujte sobě a svým dětem.

Vzdejte se závislosti. Fiktivně potřebné, ale ve skutečnosti nesmyslné. Nečiňte své děti na sobě závislými. Jak? Tím, že vy nebudete žít svou závislost na svých dětech. Zejména na matkách je to dobře patrné. Žily část svého života v závislosti na svých dětech, a pokud děti odejdou, zaniká jim smysl života. Někdy je horor mateřství dotažen až ke krajnosti, kdy žijí osamělé čtyřicetileté „děti“ se svými rodiči (většinou jen matkou, otec buď odejde, nebo zemře). Vzájemně se nenávidí a trpí vinou. Vzájemnou vinou. To lze přerušit tak, že si situaci uvědomíte a budete postupovat v objevování toho, co vás ovlivnilo v dětství. Klíčem k mnoha branám vědomí je odpuštění. Jen tak můžete nahromaděnou a uzavřenou energii pocitů (a někdy i emocí) vypustit ze svého těla ven. Jak? Jen tak, že se prostě rozhodnete. Žádné rituály, snad jen krátká slovní formulace toho, co právě činíte, typu: „Odpouštím si. Odpouštím jim. Odpouštějí mi.“

Většinou je téma vztahu mezi rodiči a dětmi tak hluboko uzamčené, že bez účasti terapeuta se tam dostanete velmi obtížně (ale jde to!). Univerzální pravda v tomto případě je stejná jako již mnohokrát. Je potřeba získat rovnováhu, harmonii. Tedy problematickou situaci, která zapříčinila disharmonii, objevit, pochopit (přijmout rozumem) a „kouzlo“ spočívá v odpuštění. Nezůstávat v minulosti a nežít stále své ublížení. Najít sílu a odpustit i velká příkoří. Ve své praxi se setkávám s velmi pohnutými zážitky z dětství lidí, kteří mě navštíví. Odpuštění je ona úzká brána k osvícení, kterou nelze projít, pokud nepustíte minulost, kterou vláčíte s sebou. Pustit ji, znamená odpustit.

Řekli jsme si, že vtělení je vědomý cílený akt, kdy si jako vlastní bytost určujeme místo. Víte tedy, do čeho jdete, stačí si to uvědomit. V této realitě je cílem (smyslem aktuální hry) prožívání. Tedy uvědomování si. Řečeno s náboženskou příchutí, Bůh (stojící jakoby někde „mimo“ tuto realitu) stvořil tento svět a všechny souvislosti a nyní prostřednictvím lidské bytosti přichází, aby prožíval zázrak tvoření.

Úkolem každého člověka je prožívat, objevovat a tvořit. S tímto vědomím vcházíme do této reality. V okamžiku vtělení, vstoupení duše do těla plodu, dochází k tak silnému prvotnímu prožitku, že jsou přehlušeny všechny ostatní informace, se kterými přicházíme do této reality. Širokospektrálnost vjemů, které vnímá „čerstvě“ vtělená lidská bytost, je pro ni tak strhující, že zastíní vše ostatní, tedy i samotné vědomí vlastní bytosti. Dochází k prožívání celého vývoje, všech zkušeností zakódovaných v DNA těla. Toto se děje zhruba do poloviny doby těhotenství. Je to úchvatný příběh natolik zajímavý, že přirovnáme-li to ke sledování filmu v kině, najednou „zapomenete“ na své úkoly, např. ze zaměstnání, a stáváte se součástí příběhu, který sledujete. Lidský plod prochází kompletně celým vývojem biologických forem na této planetě. Protože je v tu chvíli duše v jednotě s tělem, jsou jednotlivé fáze současně jemnohmotné i hrubohmotné (plod skutečně fyzicky mění podobu podle stavu vývoje, ve kterém se nachází).

Vývoj člověka začíná již okamžikem spojení vajíčka a spermie v těle ženy. Tělo lidské bytosti se vyvíjí tak jak po celé věky. Prochází vývojem od buňky po člověka. Porod není žádným začátkem ve vývoji – ten již dávno trvá.

Nyní mluvíme o lidském těle, o kterém jsme si řekli, že je jednou z podstat lidské bytosti (další jsou vlastní bytost a duch). Tělo je fyzická schránka v realitě. Tělo má své instinkty získané evolučním vývojem, svou vrozenou inteligenci a schopnosti. Tělo má také spojovací článek s vlastní bytostí – duší. Tímto spojovacím článkem mezi hrubohmotným tělem a jemnohmotnou vlastní bytostí je rozum. Rozum jako spojovací článek je schopný dělat závěry, analýzy, je schopný komunikovat na obě dvě strany, je realizován především v mozku. Jak se vyvíjí mozek novorozence, tak se upevňuje schopnost rozumu ovládat tělo. Tím je dána vlastní vývojová fáze dítěte, kdy se učí fungovat v hrubohmotné realitě. To znamená, že začíná ovládat své smysly. Zrak, sluch, hmat, čich a chuť. Právě smysly tvoří pomyslnou hranici mezi hrubohmotnou realitou a jemnohmotnou realitou. Z počátku, kdy je člověk v rovnováze, využívá těchto smyslů vyrovnaně. To je období, kdy z pohledu rodičů miminko strká vše do úst. Rodiče to neradi vidí. Jejich ovládané mysli ve všem vidí možný zdroj infekce a dalších negativních vlivů. Toto období, jakási orální fáze, není nic výjimečného. To jen dospělí mají chuť jako smysl spojenou pouze s jídlem. Právě proto si především všimnou tohoto projevu, který neodpovídá jejich představám o kontaktu s okolním světem. Používání zbylých čtyř smyslů jim přijde v pořádku, proto dítě nechávají být. Až později, kdy se dospělí domnívají, že dítě už více chápe, mu začínají zakazovat i používání dalších vlysů výroky typu: na to se nesahá, nekoukej tam, tohle není pro tvé uši, neočuchávej to, nejsi pes apod.

Postupně dochází k ovlivňování dítěte. Začíná se s ochočováním. Přítomné bytosti ovládající rodiče si připravují další ovečky z jejich dětí. Rodiče zcela dobrovolně a s pocity „správnosti“ vychovávají své dítě k obrazu, který moderní společnost včele s vědou (rozumem ovládaným přítomnými bytostmi) označila za správný. Matky zcela ovládané (bez vlastní svobody) chodí k dětským lékařům nebo psychologům a ptají se, jak vychovávat své děti, jak je chápat a jak jim rozumět. Dochází k nejparadoxnější možné situaci. Matka – žena, která ze své přirozenosti ví nejlépe, jak se starat o dítě, se ptá někoho jiného, cizího muže (lékaře, psychologa), co má dělat…

Miminko – plnohodnotná lidská bytost, která se učí používat své tělo, objevuje samo sebe stejně jako okolní realitu, prostřednictvím smyslů těla a ještě zcela nechápe, co se tu děje.

Nechápe, proč dospělí nevnímají nic jiného než to, co je možné vnímat pouze smysly těla. Má svůj způsob komunikace – pláč a reakce těla. Některým reakcím jsme si zvykli říkat nemoci. Jsou to přirozené reakce, které matky znají a umějí na ně reagovat, pokud jsou vědomé, tedy nejsou ovládané, zaslepené.

Realita je, že hrůzy, kterými miminko prochází, hrůzy, které mu způsobují jeho vlastní rodiče (v dobrém úmyslu), novou lidskou bytost ovlivní natolik, že se stane částečně nebo zcela nefunkční, nesvobodná.

Vše začíná už při pobytu v matčině těle. Matky si neuvědomují, že vše, co ovlivňuje je, ovlivňuje přímo i jejich plod. Teď se zaměříme především na jemnohmotné vibrace. Hrubohmotné ovlivnění je zřejmé, tedy fyzické ovlivnění plodu v těle matky.

Z hlediska jemnohmotných frekvencí jde především o pocity, které matka prožívá. Jeden z prvních pocitů je většinou překvapení – ať „příjemné“, či „nepříjemné“. To je první impuls, který vnímá na jemnohmotné úrovni vlastní bytost přicházející do „těla“ plodu. Nyní budu mluvit o „vás“, je to z důvodu lepší pochopitelnosti textu, neberte to, prosím, osobně.

Přicházíte na „svět“ a tomu předchází dohoda, jakási posvátná smlouva, s vlastní bytostí vaší matky a otce. Vy je žádáte o tělo. Vybrali jste si je. Pro váš záměr zde v této realitě se ideálně hodí tato jejich kombinace. Tedy kombinace DNA otce s DNA matky. Spojení právě jejich těl je to, co potřebujete, abyste mohli prožívat to, co zde prožívat potřebujete. Kontaktujete je tedy a požádáte o svolení. Jde o přímou komunikaci, kterou může člověk vnímat, především žena, ale v drtivé většině případů to tak dnes není. Rodiče svolí a dojde k oplodnění, které provází pohlavní akt jako hrubohmotná součást. V tuto chvíli, kdy dojte k hrubohmotné realizaci vašeho záměru se vtělit, vstupujete do této reality. Zatím není lidská bytost ještě „ukotvena“ sama v sobě. Soudržnost duše a nově vznikajícího těla zajišťuje třetí složka – duch, jakási „boží vůle být“, která se plně projevuje až s funkčním krevním oběhem plodu.

Jednu informaci ale máte, tou je, že jste sem nepřišli nezvaní, že jste tu „správně“. Proto je pro vás ranou pod pás, když se vaši rodiče diví, že jste tu. Matka je v šoku, když na toaletě zjistí gravitestem, že je těhotná. Proč se diví, vždyť jste ji žádali předem a ona souhlasila? Dokonce to vnitřně cítí, ví to, že jste přišli do jejího těla. Zapomněla snad na to? Jak se teď máte cítit? Vnímá vás jako vetřelce ve svém těle. Pozoruje se v zrcadle a vnímá to jako svou újmu. Perfektně cítíte její pocity zmatku, strachu, nejistoty. Další šok přichází u otce, když mu to matka sdělí. První reakce je naprosto odmítavá. První otázka otce je: „Jsi si jistá?“ Co je to „jistá“? Divíte se. Pojem jistoty a nejistoty je vám vzdálen stejně jako pojem času. Otec odmítá svou účast na tomto projektu. „Nechci to dítě. Je vůbec moje?“ Matka pláče. Otec se cítí tlačen do něčeho, co nechce, čemu nerozumí a odmítá uvěřit, bojí se. Nechce si nechat vzít svůj dosavadní život. Protože to se mu jistě stane s příchodem dítěte. Nechápete, co se děje. Proč se tak chovají? Vždyť jste se dohodli. Mají vás jen naučit používat tělo, ukázat vám tuto realitu. Nic jim přece nechcete brát. Matka jde k lékaři. Co to je? Ocitáte se v přítomnosti zvláštní posedlé bytosti. Vnímáte strach a nervozitu matky. Nemáte zájem tam být. Copak to matka nevnímá? Další a další události vás jednoznačně utvrzují, že nejste přijati.

Zde je počátek dalších problémů. V nedostatku bezvýhradného přijetí matkou i otcem.

Snažíte se o komunikaci, ale většinou zcela bezvýsledně. Čím více se snažíte, tím více je matka bezradná a vyhledává radu u ostatních. Vaše pokusy o komunikaci vnímá matka a její okolí jako hormonální změny, různé psychózy a podobně.

Pokud selhaly všechny možnosti, jak komunikovat s matkou mimosmyslově, zůstává jediná šance – komunikace smyslová. Pro miminko je to především pláč a přirozená řeč těla. Obojí bylo (a většinou stále ještě je) vnímáno jako něco nenormálního.

Miminko zcela přesně ví, co potřebuje. Jeho vnímání je naprosto odlišné od vnímání dospělého (ovlivněného) člověka. Základní rozdíl je v tom, že miminko je plně vědomé, existuje plně v přítomnosti. Má mimosmyslový přístup ke všem informacím, což ovšem nepovažuje za něco výjimečného. Nechápe, proč rodiče tolik ovlivňuje rozum. Nechápe čas, jeho smysl. Nechápe pojmy „dobře“ a „špatně“. Ještě stále si je vědomé faktu, že jeho příchod do této reality byl výsledkem souhlasného rozhodnutí všech zúčastněných. Díky instinktům a přirozené inteligenci těla začíná fungovat v hrubohmotné realitě, „žít“. Dýchá a začíná objevovat smysly. Postupně zjišťuje, že kromě smyslů se v této realitě jaksi „nenosí“ jiný způsob vnímání. Vnímá i další bytosti, které obývají tuto realitu, ale nejsou vtělené. Vnímá je naprosto rovnocenně jako pěti smysly těla hrubohmotné děje. Později když se naučí mluvit, tak o tom i mluví. Nechápe, proč dospělí hrají podivnou hru na to, že nevědí. Dělají, že nevědí, a nechávají se ovládat a využívat. Chovají se naprosto nepochopitelně. Podle nepochopitelného klíče se sami dělí na ty, kteří „vědí“ a na ty, kteří „nevědí“. Dítě ale zjišťuje, že pravdu nezná ani jedna strana. Ti, co takzvaně vědí, říkají nesmysly těm ostatním, a ti dělají, jako že tomu věří. Všichni jsou při tom nešťastní, ale dělají, jako že to tak není. Ničí svá těla pro dítě neznámou frekvencí emocí. Podle dítěte to dělají zcela vědomě (vždyť to tak je). Dítě nerozlišuje vědomé a nevědomé chování, tomu ho rodiče teprve „naučí“…

Začíná se přizpůsobovat. Instinktivně je schopné vnímat frekvenci lásky. Vibrace čtvrté čakry. Frekvence prapodstaty existence. To je důvod, proč dítě vyhledává náruč matky (otce). Potřebuje mít své centrum lásky ve fyzickém kontaktu s jejich centrem lásky. Instinktivně očekává, že bude přijaté, potřeby budou uspokojeny. Jde o základní instinkty a potřeby těla.

Jedna z původních potřeb je potřeba být v přítomnosti matky. Naprosto nesmyslný názor, že dítě nic nechápe a je třeba ho izolovat od okolního světa, aby se mu „něco nestalo“, je pro dítě deformující. Přirozená potřeba dítěte je naopak být neustále v přítomnosti rodičů. Být přítomno všem dějům, které rodiče ovlivňují. Světlu, hluku, teplu i zimě. Učit se od nich jak fyzicky, tak duševně. Pozorovat, jak rodiče reagují na podněty, a napodobovat je. To je přirozený instinkt a potřeba těla, proto je možné dítě naprosto znetvořit. Dítě se až mnohem později naučí používat a chápat pojmy „dobře“ a „špatně“, a protože se jedná o nepřirozená označení, je schopno a ochotno pod ně „uložit“ jakýkoliv model chování. Například jako zfanatizované náboženskou doktrínou je schopné ubližovat jiným ve jménu „správného“. Vše ovlivňují rodiče.

Zpátky k miminku. Dokud jsem se nestal otcem, nechápal jsem, jak je možné rozeznat jen podle pláče novorozence. V okamžiku, kdy jsem poprvé uslyšel plakat „své“ mimiko, okamžitě jsem pochopil. Vibrace hlasu u novorozenců je něco jako otisk prstu. Je naprosto nezaměnitelná, tedy pro vlastní rodiče. Kdykoliv jsem uslyšel pláč „svého“ miminka, okamžitě se ve mně probudily instinkty těla. Ihned jsem se ještě jednou znovu probudil. Vnímání bylo jasnější a rychlejší. Najednou jsem měl pocit, jakoby vše okolo zpomalilo a já zrychlil. Všechny pocity měly společného jmenovatele – je potřeba něco dělat! Vzhledem k naprosto nedostatečné vlastní výchově v tomto ohledu, informacím a žádným vědomým vzorům v okolí se ihned nato dostavila pochybnost. Ale co dělat? To, co se dochovalo z instinktů těla, co zůstalo po deformaci výchovou a vzděláním, stačilo jen na aktivaci těla. Přirozené informace, co dělat, rozum zatemnil dogmaty.

Naprosto stejně je na tom většina čerstvých rodičů. V tomto ohledu je velmi důležitá role matky, která je v úplném začátku fyzicky blíže miminku nežli otec. Otec by ale neměl podcenit svou přítomnost, a zejména vliv svých pocitů na pocity matky i miminka. To, že otec nekojí, neznamená, že je ze začátku vyloučen z procesu působení na své miminko.

Jak jsem uvedl, miminko nevnímá čas. Pokud je odloženo, neví, že tento stav někdy skončí, že vůbec může skončit, že se jedná o přechodný stav, ne o konečný (nekonečný). Proto odložené miminko, pokud aktuálně v přítomnosti potřebuje přítomnost matky (nebo otce), prožívá toto odložení jako definitivní a jeho reakce je tedy naprosto přiměřená. Reakce podrážděné zoufalé matky typu: „Proč tak řveš, vždyť já se hned vrátím,“ je neadekvátní. Miminko žije v přítomnosti. Tam buď matka je, nebo není. Nějaké doufání, naděje jsou pro dítě cizí pojmy. Pokud matku potřebuje a ona u něj není, tak ji volá. Tím nejpřirozenějším způsobem, pláčem.

Také pláčete, pokud nejste uspokojeni. Pláčete, protože si nevíte rady. Všechno vzdělání a zkušenosti jsou vám k ničemu, nic nemění situaci, kterou prožíváte. Jste v koncích (rozum je v koncích). Co je pod rozumem? Instinkty. Jaký je prvotní instinkt smyslové komunikace kromě doteku? Pláč. Tak pláčete, vlastně voláte maminku. Potřebujete obejmout. Jistě to znáte.

Problém je v tom, že jako dospělý člověk si děláte nároky vědět lépe než miminko, co a zejména kdy miminko potřebuje. To je samozřejmě nesmysl. Tento nesmysl je hojně podporován systémy, jako je medicína, pedagogika atd. všichni vědí, co a kdy je pro vás to správné. Existují tabulky, kde je napsáno, co a ve kterém věku má miminko dělat či nedělat. Kdy má sedět, kdy vstát, kdy se má smát. Pokud vaše miminko nedělá něco podle tabulek, je označení za nenormální, opožděné. Je nutného podrobit zkoumání, léčbě apod. co při tom prožívá miminko? Nikoho to nezajímá stejně jako důvod, proč to tak je. Miminko je rozbité a je třeba ho opravit, zavoláme opraváře – lékaře. Ten ví lépe než dítě a než jeho vlastní matka, co je v nepořádku a jak to napravit.

Miminko se učí nedůvěřovat sobě, ale důvěřovat někomu cizímu. Začíná vznikat problém později označovaný jako sebedůvěra. Miminko ztrácí sebedůvěru. Je přesvědčováno (vlastní matkou!), že nefunguje správně, že jeho tělo neodpovídá předpokládanému stavu, je vytlačováno z rovnováhy vlastní bytosti a fyzického těla. Je tlačeno do nerovnováhy vlastního fyzického těla. Do nerovnováhy rozumu, který začíná být ovládán přítomnými bytostmi. Nechápe, co se děje. Je si vědomé sebe sama. Ví, že je vše tak, jak má být, řečeno jazykem dospělých, že je vše správně. Ovšem ostatní to vidí jinak, dokonce i vlastní maminka. Bezmezně věří pocitům své maminky. Ta má obavy, že něco není v pořádku. Miminko se již naučilo, že „příjemné“ pocity má maminka, když je něco v pořádku. Nyní cítí, že jeho maminka má obavy. Obavy z toho, že miminko samo není v pořádku. Miminko je tedy příčinou „nepříjemných“ pocitů maminky… Je z toho zmatené. Samo přece ví, že je vše tak, jak má být, je si vědomo samo sebe. Zatím. Proti tomu stojí pocity (jemnohmotné frekvence) maminky, které tvrdí, že to tak není. Tyto jemnohmotné frekvence rozumu maminky vnímá vyvíjející se rozum miminka a ztotožňuje se s nimi, učí se. Přestože bylo dítě původně plně vědomé, vědomé si samo sebe, začíná pod tlakem vlastního rozumu (vlastní maminky) pochybovat. Miminko ztrácí sebevědomí. Tímto způsobem je do nové lidské bytosti zakódováváno „naslouchat“ hlasu a názorům zvenčí. Přece to nejdůležitější je, co si o vás myslí ostatní. Sebevědomí člověka je odvozeno od reakcí okolí. Člověk se postupně stává závislým na hodnocení okolí.

Jaký odkaz nám děti přinášejí? Je to odkaz dokonalosti. Jejich svět je přítomný. Možná proto mu někdy nerozumíte. Jak může plakat a hned se smát? No protože je přítomné. Nebere si nic z minulosti (pláč), když zrovna prožívá radost (smích). Děti vás učí, kam jít. Ukazují vám cestu! Proberte se a naslouchejme jim!

Ptají se učedníci Ježíše: „Kdo je největší v království nebeském?“ A Ježíš zavolav si dítě, postavil je doprostřed nich a řekl: „Vpravdě pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského.“ Mat 18, 2

Naslouchejte sobě, dítěti v sobě. Odhalte, v čem nebylo uspokojeno. Uspokojte ho (se). Jděte a hrajte fotbal, rozbijte okno, zvoňte na zvonky v okolí. Kupte si hračky, které jste si vždycky přáli (a „za vás“ nebyly). Místo cigaret, místo drog. Stavte si na písku a choďte bosky venku. Pomalujte si tělo fixou. Běhejte v bouřce a hlaďte cizí psy. Jezděte na koních, plavte proti proudu. Dělejte vše, co jste nesměli. Pokud si doplníte tato „bílá místa“ na mapě svého dětství, najednou se ztratí zvláštní tlak, který jste uvnitř cítili. Nebude to třeba hned, nebuďte netrpěliví, až to přijde, budete to vědět, budete si jistí, že to přišlo.

Citace z knihy Transformace vědomí, Tomáš Keltner